Jako dítě osmdesátých let jsem prožil dětství na hřištích, měl věčně odřená kolena, zajímal jsem se o vesmír, vláčky, dinosaury, archeologii, dělal jsem spoustu let asijská bojová umění, jezdil na kole, mlátil do bubnů, chodil po horách, ale nikdy jsem netíhnul k fotografování.

Jak to všechno začalo?

Nepamatuji si to přesně, ale někdy po pětadvacítce jsem pořídil první kompakt Panasonic Lumix a vystačil si s ním bohatě dalších pět let na focení přírody, památek a zvířat. :-) Potom přišel přechod na ultrazoom téže značky a s ním i větší možnosti (makro, hloubka ostrosti, světelnost). V té době už bylo focení mým prakticky jediným koníčkem, a dokonce jsem měl možnost být fotograf č.2 na církevní svatbě, což byla jedinečná zkušenost. Nadále se mi ale vyhýbalo cílené focení portrétů a lidí obecně, ač jsem měl již tenkrát na své fotky velký ohlas. Navíc mě brzdil až přehnaný respekt z focení zrcadlovkou a všichni, kdo ji používali, mi přišli jako polobohové.

Jak jsem se tedy dostal k focení těhotných maminek a čerstvě narozených miminek?

Na to se dá odpovědět jednoduše. Zásluhou mé manželky Lucie, která jakožto porodní asistentka měla kolem sebe maminky, přející si zachytit své krásné bříško nebo spolu s partnerem jejich narozené miminko. A jelikož mám rád výzvy, tak jsem to zkusil a spolu s tím přičichnul i k zrcadlovkám Nikon. Těžko říct, jestli se mi v té výzvě daří, ale čtete na mém webu rubriku O mně, tak snad ano.

Snažím se zachytit jedinečné momenty a krásné chvíle, na které pak lidé s radostí a hřejivým pocitem vzpomínají. Dělám věci jinak, než je zvykem a snažím se stavět na přátelském přístupu, což se, jak doufám, odráží i v mých fotkách.

A aby toho nebylo málo a cyklus byl kompletní, přidal jsem nedávno do svého portfolia i svatební focení.